Skupina 27

Michal Kolčava

Území skupiny 27 zahrnuje povodí Karlického potoka. Pouze nejsevernější svahy jsou již v povodí Kačáku, Krahulovského a Radotínského potoka. Skupina je jednou z nejrozsáhlejších v Českém krasu. Krasovými jevy příliš neoplývá, to je způsobeno minimálními výchozy vápenců na povrch. Severní část charakterizuje zvlněný zemědělsky využívaný terén, blíže k jihu se Karlický potok stále více zařezává až vytvoří hluboké zalesněné Karlické údolí.

Vrchy. Nejvyššími body jsou plochá vápencová návrší Kamenný vrch (428 m n.m.), Vysoký Újezd (424 m n.m.) či nekrasová Rohlová (420 m n.m.). Severní srázy Českého krasu zvýrazňují Hačka (425 m n.m.) a Kolo (407 m n.m.), které jsou budovány nekrasovými, zčásti vyvřelými, horninami. Karlickému údolí na jihu skupiny 27 dominuje vápencový vrch Čabrak (410 m n.m) s vybíhajícím ostrohem na němž stával hrad Karlík.

Hranice 27.skupiny je vedena z Loděnic po železniční trati přes Krahulov do Nučic, poté po silnici přes obce Tachlovice, Kuchař, Roblín, dále po vozové cestě zhruba po rozvodí Karlického potoka a Švarcavy do Vonoklas. Odtud strmě klesá k jižnímu úpatí Českého krasu, odkud společně s hranicí CHKO Český kras směřuje k západu přes obec Karlík do chatové osady pod Skalicí, kde se napojuje na silnici, po níž vede dál přes osadu V Chaloupkách, Mořinu a Bubovice zpět do Loděnic.

Obce a osady úplně nebo částečně zasahující do skupiny 27 (v abecedním pořadí): Bubovice, Dolní Roblín, Karlík, Kozolupy, Krahulov, Kuchař, Loděnice, Lužce, Mezouň, Mořina, Mořinka, Nučice, Roblín, Tachlovice, Trněný Újezd, V Hačkách, Vonoklasy a Vysoký Újezd. Karlické údolí je chráněno stejnojmennou přírodní rezervací, která je součástí CHKO Český kras.

Geologie trochu stručněji a geograficky: Nejstarší horniny – ordovické (břidlice, vulkanity) budují dno pánve a vystupují severními a jižními srázy Českého krasu na povrch. Mezi nimi jsou uloženy zvrásněné mladší horniny silurské a devonské (vápence, břidlice) v podobě třech velkých synklinál (osa SV - JZ). Severní křídlo hostímsko-holyňské synklinály sem přichází z krasové skupiny 21 (Paraple), přechází přes Branžovy a Vysoký Újezd a dále směřuje do skupiny 29 (Prostřední Mlýn). Její jižní křídlo míří ze skupiny 24 (Čeřinka) a míří přes Kuchař také do skupiny 29 (Chýnice - Škrábek); je poněkud ponořeno v terénu pod pokryvnými útvary. Druhá synklinála přichází také ze skupiny 24 (synklinála Chlumu) a jde přes Kamenný vrch, Trněný Újezd do Chotče (29). Následuje antiklinála Amerik, do níž se v této skupině „zakousl“ lom Holý vrch. Je jasně zřetelná v terénu jako dlouhý hřbet, místy přerušovaný údolími. Pokračuje do oblasti 28 (lom Kuchařík, údolí Švarcavy). Tato antiklinála je natlačena na poslední nejjižněji ležící srbsko-mořinskou synklinálu jdoucí od Karlštejna ve skupině 26 přes Karlické údolí k Třebotovu (skupina 28), kde její jižní křídlo buduje Hradinovský kopec a Kulivou horu. Území mezi obcemi Vysoký Újezd, Tachlovice a Kuchař je zčásti překryto křídovými cenomanskými pískovci a prachovci. Některá další území překrývají kvartérní hlíny, spraše a písky.

Těžba vápence se v této skupině soustředila do několika míst. Na Branžovech bylo v minulosti aktivních 6 jámových lomů a lůmků. Největší Obecní lom (Branžovy) je činný od roku 1900 do současnosti. Pomalu pohlcuje západněji ležící Záloženský lom, který byl v činnosti od roku 1900 do druhé světové války. Dále na západ leží Cífkův lom (1907 až 2.světová válka). Nejzápadněji je Malý lom s těžbou do roku 1912. Malé jámové lůmky „Na hranicích“ bývaly ještě na východ od Obecního lomu při silnici Loděnice - Lužce. Těženy zde byly zejména slivenecké a koněpruské vápence, k jejichž získání bylo použito také několika štol. Ještě více se s podzemními díly setkáváme v oblasti Trněného Újezdu, kde jsou jámové lomy Čížovec (Starý Čížovec), který těžil v období let 1891 - 1901 koněpruské a slivenecké vápence, dále Holý vrch (těžba 1891 - 1905, obnoven 1943, těží dodnes), který původně využíval koněpruské a slivenecké vápence jižního křídla antiklinály Amerik, čímž vznikly úzké kaňonovité lomy Holý vrch a Kréta, později se začaly těžit hlavně podložní vápence lochkovské (rozšíření a spojení lomů do jednoho velkého). Třetím je lom Nový Čížovec (1978 - kolem 1995) také v lochkovských vápencích tentokrát severního křídla téže antiklinály. Další jámový lom býval západně od Vysokého Újezdu (lom Na Skalce), dnes zasypaný skládkou; další dva západně a jižně od Kuchaře, všechny tři zmiňované těžily deskovité hlíznaté vápence chotečské. Další lom býval 1 km jihovýchodně od Mezouně v poloze zvané Na Klínech (Jelínkův lom). Těžil koněpruské vápence v letech 1896 až 1907. Dnes je rovněž zasypaný. Poslední zmínka patří dvěma stěnovým lůmkům při silnici v Karlickém údolí. Jsou v nekvalitních vápencích zlíchovských a budňanských.

Krasové jevy v této skupině jsou spíše bezvýznamné. Díky geologické stavbě, častému překrytí vápenců nekrasovými horninami a také absenci čistých „jeskyňotvorných“ koněpruských a sliveneckých vrstev v některých pásmech, stojí v hlubokém stínu klasických českokrasových lokalit. Až na jednu výjimku byly všechny doposud registrované jeskyně objeveny těžbou v lomech, a to především na Branžovech a na Čížovci. Na Holém vrchu byla registrována pouze jedna (zároveň jako první ve 27.skupině) - Propast u Trněného Újezdu s hloubkou -31 m, která je dnes odtěžena. Největší čížoveckou jeskyní je Šebestík s délkou 24 m. Největší jeskyní celé skupiny 27 je jeskyně Čtrnácti pomocníků na Branžovech s délkou 75 m a se zastřeleným vchodem. V rozsáhlém a celkem „divoce“ vyhlížejícím Karlickém údolí byla zatím nalezena jen jedna jeskyně - Botanická a to teprve nedávno (2011), přestože v minulosti již proběhlo několik důkladnější průzkumů zarostlých, místy až skalnatých strání. Právě ve zdejších souvrstvích chybějí pro tvorbu jeskyní ony nejpříhodnější vápence – koněpruské. Nicméně jsou z Českého krasu známy jeskyně i ve vápencích přídolských, dvoreckoprokopských či kotýských.

Hydrologie. V povodí Karlického potoka je několik významných krasových pramenů. Především je to vodárensky využívaná Petránka pod Dolním Roblínem (0,75 l.s-1), která byla na sklonku Rakouska-Uherska stáčena do lahví jako minerální voda, podobně jako její „kolegyně“ Ivanka ze Svatého Jana pod Skalou. Níže v údolí v pravobřežních svazích vyvěrají dva prameny, nesoucí jméno Stydlá voda Karlická, které ve svých tocích silně srážejí pěnovec (CaCO3). Další prameny jsou přímo v řečišti Karlického potoka pod hrádkem Karlíkem či pod lomem Holý vrch. Drobný krasový pramen srážející pěnovec je též v Trněném Újezdu. Na nejsevernějších svazích, tedy již v povodí Kačáku, se nachází pramen U Tří habrů v údolí nad loděnickou vápenkou a pramen Krahulovského potoka u Mezouně. Oba taktéž srážejí karbonát. Podrobněji viz literatura [C7/27].

Poznámky: V blízkosti silnice z Bubovic do Loděnic se na louce v mírném jižním svahu Branžov nachází závrt č.106 s vyrůstajícími stromy na dně. Zda jde opravdu o závrt, či o malý lůmek to by mohlo být správným předmětem pro diskusi.